Kapitola 10.

KAPITOLA DESÁTÁ

---------------------------------------------------------

NAPSÁNO Z AKARINA POHLEDU!

Pomalu jsem přicházela k vědomí. Třeštila mi hlava, pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na posteli v temné místnosti, v krku jsem měla vyprahlo, jako bych několik dní nepila. Matně se mi vybavilo, co se stalo. Vzpomněla jsem si na nějakého chlápka z Akatsuki se kterým jsem bojovala, omráčila jsem ho a pak nic. Doufám, že ostatní stihl utéct! Pomalu jsem si sedla a lépe se rozhlédla po místnosti. U postele byla židle, jinak tu bylo prázdno. Sakra! Žádné okno. Povzdechla jsem si a pokusila jsem vstát. Sotva jsem se postavila na nohy, zatočila se mi hlava a sedla jsem si zpátky na postel. Na chodbě jsem uslyšela kroky. Někdo mířil směrem ke mně. Pohlédla jsem na dveře a čekala, kdo vejde. Postava držela v ruce svíčku, takže jsem si ho mohla dobře prohlédnout, měl černé vlasy s tmavýma očima a nic neříkajícím pohledem. "Á, už jsi vzhůru." Řekl chladně bez sebemenšího náznaku emocí "Uchiha Itachi." Zavrčela jsem. "Mám na tebe pár otázek, buď mi odpovíš po dobrém, nebo po zlém. Tak jako tak z tebe odpověď dostanu." Odpověděl zase tím svým klidným hlasem. Začíná mi lézt na nervy, navíc mě dost podceňuje. "Nic ti neřeknu." Řekla jsem stejným tonem a výrazem jako on. "Fajn." Odpověděl mi a najednou jsem se ocitla úplně někde jinde. Byla jsem přivázaná ke kříži a on přede mnou stál s katanou v ruce. "Pche, nic jiného neumíš? Z toho se dostanu za pár vteřin." Řekla jsem mu posměšně a zavřela oči. Cítila jsem, jak ho to zarazilo. Raitiri řekla jsem si v duchu a otevřela oči, tímto jsem aktivovala svou unikátní kekkei genkai. Oči jsem měla červené s černou panenkou a kolem černé tečky propojené tenkou čárkou. Uchiha se zarazil, ale to už jsme byli zpátky v realitě a probodávala jsem ho pohledem. "Genjutsu na mně neplatí, co vymyslíš teď?" zeptala jsem se posměšně. Itachi něco zavrčel a trošku zrudnul vzteky. Pousmála jsem se. Otočil se k odchodu, v poslední chvíli jsem na něj zavolala: "Mimochodem, jmenuju se Akari!" Znovu jsem byla sama ani mi to nevadilo, měla jsem čas na přemýšlení. Byla jsem zvědavá, kdo přijde příště.

---------------------------------------------------------
Itachi šel rázně chodbou. Jak to, že se ta holka dostala z mého Genjutsu?! Ptal se sám sebe a mířil si to k Peinově pracovně. Slušně zaklepal a po "Dále" vešel. "Co jsi zjistil Itachi." Zeptal se ho zrzek místo pozdravu. "Jen to že se jmenuje Akari." Zabručel podrážděně a čekal na Peinovu reakci. "Jak to že jen jméno!? Myslel jsem si, že nebude chtít něco říct, ale tys to z ní měl vytáhnout klidně pomocí Genjutsu! Tak jak to že jsi to neudělal? Zklamal jsi mě." Vybuchl Pein a měřil si ho naštvaným pohledem. "Udělal bych to, ale je proti mému Genjutsu imunní, nevím co je to za techniku." Prohlásil klidně. Zato Pein nebyl o moc klidný a začal přecházet po místnosti. "Zatím ji dones něco k jídlu a pití, já něco vymyslím."
"Jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se dívky hnědovlásek. "Ou, promiň, jmenuji se Mitzuko." Odpověděla a natáhla k němu ruku. "Kiba, a tohle je Akamaru." A stiskl nabízenou ruku. "Máš tady misi?" ptal se dál Kiba. "Myslím, že to budu muset vysvětlovat i hokage-sama, dozvíš se to potom." Odpověděla mu s úsměvem. Hnědovlásek se mírně začervenal a zaklepal na dveře, před kterými stáli. Ozvalo se "dále" a tak vešli. "Hokage-sama." Kývli oba na pozdrav. Blondýna, která seděla za stolem upřela tázavý pohled na Mitzuke a zeptala se: "Co tady děláš? Nevím, že by měl přijít někdo z písečné." "Ano, jsem tady, abych se naučila nějaké nové techniky." "Proč si myslíš, že se tady naučíš více, než v písečné?" "Slyšela jsem o jednom klanu tady v listové, který bojuje se zvířaty. Já s nimi také bojuji, proto si myslím, že bych se zde, mohla něco přiučit." Tsunade pokývala hlavou a poté se obrátila na Kibu. "Předpokládám, že jsi zde kvůli mise, takže tím vyřeším dva problémy. Dostaneš na starost…" tázavě se otočila na bělovlasou. "Mitzuko" odpověděla s mírným úsměvem. "Mitzuko a naučíš ji pár technik. A teď rozchod!" "Hai." Odpověděli a odešli z místnosti.

---------------------------------------------------------
OPĚT Z AKARINA POHLEDU!

Seděla jsem v místnosti a čekala, jestli ještě někdo přijde, najednou jsem uslyšela, jak někdo otočil klíčem v zámku. Zvědavě jsem hleděla na dveře, dovnitř vešel blonďatý dlouhovlasý kluk. "Další výslech?" zazubila jsem se na něj. "Ne, nesu ti jídlo, není to nic extra, ale jíst se to dá" odpověděl mi s úsměvem "Hmm, a to jsem si myslela, že mě tu budete týrat hlady." Řekla jsem a nedůvěřivě se podívala na jídlo, co připomínalo rámen. Všiml si mého pohledu a ujistil mě "Neboj, není to otrávené, šéf potřebuje informace, a mrtvá nám je nepovíš." Usmála jsem se, bylo to dobré vysvětlení, i když se mi nelíbilo. V tom jsem dostala nápad. Nabrala jsem nudle s masem a zeleninou a rychle vyskočila, když se blonďák nadechoval, aby se zeptal, co dělám, rychle jsem mu strčila hůlky i s rámenem do pusy. Vprskla jsem smíchy, když jsem viděla jeho nechápavý pohled a v záchvatu smíchu se svalila na postel. Když jsem se uklidnila, měl to už snězené a tvářil se mírně naštvaně. "Ale no tak, to byl nejlepší způsob, jak zjistit jestli je to otrávené, očividně ne." Zasmála jsem se a pustila se do jídla. Byl to dobrý rámen, no dobrý na zločineckou organizaci. "Proč jsi přišel, pochybuji, že jen kvůli jídlu." Zeptala jsem se po chvíli. "No, abych pravdu řekl, mám za úkol zjistit pár informací, ale nezdáš se mi jako nějaký špeh." "Ne, nejsem špeh, jen jsme byli v nesprávnou dobu, na nesprávném místě." Chvilku bylo ticho a mě začalo bavit tak jsem se ho ze zvědavosti zeptala: "Jak se vůbec jmenuješ?" "Deidara, a ty?" "Akari" odpověděla jsem mu, zdál se mi milý. Bohužel moje zvědavost byla moc velká, tak jsem se musela ptát dál: "Kdo je váš vůdce?" Usmál se a protáhl. "Noooo. Nevím, jestli bych ti to měl říkat. Něco za něco." A šibalsky se na mně usmál. Povzdechla jsem si a poraženě se zeptala: "Co chceš vědět? "S kým jsi to byla na té louce, kde jsi tak pořádně zřídila Hidana?" "Tak Hidan jo?" Při té vzpomínce jsem se usmála. "Každopádně jsem tam byla s kamarády a sestrou." Řekla jsem mu. "Jména." Zasmál se. "To je další otázka!" řekla jsem a vítězně se usmála, než stačil něco namítnout, rychle jsem pokračovala: "Teď kdo je váš vůdce." "Zrzek s piersingama, jmenuje se Pein. Jména!" vzdychla jsem si a odpověděla: "Naruto, Yoko a Mei." "Kolik vás je v Akatsuki?" "Myslím, že jedenáct." "Dobře končím, už neodpovídám." "Fajn, myslím, že už půjdu, měj se." "Ty taky Deidaro, děkuji ti za skvělou společnost." "Já taky." Usmál se a zmizel za dveřmi. Osaměla jsem a opět jsem se ponořila do svých myšlenek.

---------------------------------------------------------